První zpráva od Beatriz z Univerzity jednoho světa z Mozambiku.
Zde přinášíme první zprávu od Beatriz z Univerzity jednoho světa a o jejím projektu - jak s pomocí solárních svítilen přinést světlo i do těch nejodlehlejších venkovských domácností. Pro zhlédnutí krátkého videa klikni sem:http://www.youtube.com/watch?NR=1&
Ahoj všichni!
Doufám, že u vás všechno běží hladce a teď i dokonce na sněhu.
Jsme velmi šťastná, že vám konečně můžu napsat z tepla Mozambiku.
Už je to více jak šest týdnů, co jsem opustila CICD. Od té doby se událo hodně dobrodružných věcí. Všechno začalo už vlastně na cestě, když jsem málem zmeškala let v Londýně. A to kvůli novým nařízením týkajících se cestování autobusem z Jihoafrické republiky do Mozambiku. Když jsem dorazila do Maputa, město bylo dost poničené bouřkou doprovázenou silným větrem, deštěm a hromobitím. Musím se přiznat, že jsem se trochu bála. Už během letu jsme se dostali do silných turbulencí. Poté se můj řidič taxi trochu ztratil, když hledal vchod do ADPP [hlavní kancelář projektu, pozn. překl.]. Navíc ani déšť nám moc nepomáhal. Byla noc a díky bouřce nebylo téměř možné vidět na krok. Nakonec se vše uklidnilo – a tady jsem. Byla jsem si vědoma období dešťů, ale nebyla jsem přípravě jim čelit od první minuty!
 |
 |
V prvních dvou dnech jsem zůstala v hlavní kanceláři vedení ADPP, dokud mi nezajistili cestu na Univerzitu jednoho světa, která je od Maputa vzdálená kolem 80 km. Nejbližší vesnice je velmi malé místo jméno Changalane. Od té doby, co máme ve škole k dispozici auta, je velmi snadné dostat se tam a zpátky z Maputa. Student a pracovník z univerzity na mě už čekal, aby mě vzal do centra města, a tak jsem si díky tomu mohla již v prvních dnech prohlédnout Maputo! Vyzkoušela jsem si také jaké to je cestovat v „chapa“, v dodávce s kapacitou pro 15 lidí, ale většinou se tam vměstná 20 nebo i více osob! Všechno je tak odlišné. Zpočátku jsem pociťovala kulturní šok, ale naštěstí rychle zmizel. Teď to miluju, lidi a jejich způsob života v jednoduchosti.
Takže konečně k tomu, na čem opravdu záleží, k mé práci. Na univerzitě můžeme dělat tak trochu od všeho něco. Když jsem dorazila na místo, už pracovali na projektu solárních panelů, takže mě vedoucí projektu hned požádal, jestli bych jim s tím mohla pomoci. Protože to měl být můj hlavní úkol v projektu, samozřejmě jsem souhlasila. V podstatě se chystáme instalovat 6 solárních stanic v pěti různých komunitách nacházejících se blízko univerzity. Předtím než jsem sem přijela, provedli průzkum, na jehož základě vybrali daná místa. Nyní jim pomáhám se zprávou pro společnost, která sponzoruje projekt. Hlavní práce ale začne až teď.
Já a další odpovědní za projekt jsme se vydali do vesnic, abychom se sešli s jednotlivými provozovateli solárních panelů a prohlédli si určená místa s domky. Naším úkolem bude vyškolit komunity a postavit domky, na něž budou solární panely umístěny. Ve vesnicích jsem měla možnost spatřit kousek skutečné Afriky i s jejími domky z klestí, život bez tekoucí vody a elektřiny. Vesnice opravdu potřebují pomoci a já jsem opravdu ráda, že jim svojí prací mohu pomoci zlepšit jejich životní podmínky.
 |
 |
Mezitím jsem už v době svého pobytu dostala 3 dny volna, a to během Vánoc. Já, David, Maria a ještě jeden zaměstnanec z univerzity jsme se rozhodli vydat se do Maputa. Volno jsme strávili návštěvou města, ochutnáváním rozličných druhů čerstvých a velmi chutných ryb, také jsme vyrazili na pláž a zaplavali si v bazéně. Bylo to úžasné a uvolňující zároveň.
Poté už byl čas vrátit se zpět, kde na nás čekaly povinnosti spojené s několika důležitými událostmi. Jednalo se o WWG (Den celosvětového setkání), Den otevřených dveří, fotbalový turnaj, oslavu Nového roku a akce za účelem úklidu a rekonstrukce porodnice v Changalane. Pro všechny tyto dny jsme naplánovali spoustu aktivit. První den přijelo 123 dětí, které zůstaly přes noc, připravili jsme pro ně hry, různé kurzy, promítali jsme filmy, tancovalo se a zpívalo. Neustále něco dělaly a byly opravdu šťastné. Třetí den přišli na řadu dospělí. I pro ně jsme připravili nějaké prezentace a písně. Bohužel zůstali pouze jeden den, takže jsme s nimi nemohli podniknout mnoho věcí.
Poslední den roku jsme uspořádali fotbalový turnaj. Byla to také doba pro přípravu večírku. Já jsem pomáhala v kuchyni, takže jsem skončila až po půlnoci. A potom všem dobrém jídle jsme měla čas jít spát jen tak na hodinku, a to od 2 do 3 hodin ráno. Poté byl čas zase vařit! Přichystali jsme jídlo, které se pak během noci vzalo na pláž.
První den roku jsme strávili na překrásné pláži, počasí bylo úžasné a voda tak báječná, že nikdo nechtěl jít z ní ven se najíst.
Po skončení Dne celosvětového setkání a odpočinku ve stylu dne stráveného na pláži, jsme se vydali do porodnice v Changalane. Akce se velmi podobala „building weekendu“ v CICD [pracovní víkend, jehož hlavní náplní jsou zpravidla drobnější opravy a údržba budov, pozn. překl.]. Pomoci přišli i někteří členové z komunity. Pro nedostatek času jsme nestihli práci dokončit, takže se možná vrátíme ještě nějaký další den.
Jak jsem zmínila předtím, v rámci projektu můžeme dělat od všeho něco, takže po prázdninách se zapojím do výuky studentů, pravděpodobně povedu kurzy biologie, zdraví a přírodních věd. Stále ještě pracujeme na plánu. Také jsem pomáhala Davidovi (ano, našemu Davidovi ze CICD) v knihovně. Snaží se zorganizovat nějaký systém pro evidenci knih. Ale protože není moc času nazbyt, toto je moje poslední priorita. Chci totiž ještě uspořádat nějaké sportovní aktivity pro dívky, možná volejbal. Ráda bych i pro všechny zorganizovala kurz první pomoci.
Co ještě říci… pobyt tady si opravdu užívám, snažím se zapojit do všeho možného. Samozřejmě ne všechno je perfektní a občas věci nejdou tak jak chceme. V té chvíli přemýšlím o všem a pracuji na tom, jak nejlépe dosáhnout kýžených výsledků. Ale to je už prostě Afrika.
Doufám, že váš všechny uvidím za 5 měsíců, možná někoho z vás tady.
Beatriz
